úterý 26. srpna 2014

New ? What's new ?

Õ Hello, how are you ? I am fine, thanks.

Tento příspěvek, by se správně měl jmenovat: What's New? New Job, New Look and New City, Mate. To proto, že jsem změnil nejen zaměstnání, ale i místo svého dočasně-trvalého pobytu zde, na tomto krejzy ostrově.

Jelikož mé předchozí zaměstnání, bylo vzato za své, byl jsem nucen se poohlédnout po novém, aby moje anglické dobrodružství mohlo dále pokračovat. Protože (stále ještě) nejsem zrovna rodilý mluvčí, přijal jsem nabídku našeho landlorda, místním argotem řečeno: od našeho Taťka, jak mu tu přezdíváme. A to práci v (dalším) warehouse(u) tentokrát s oblečením, s příznačným názvem New Look.

Tak tedy pohovor, interwiev nebo chcete-li, induction:

Jednoho krásného dne, buď to byl čtvrtek bo pátek, už si nejsem jistý, jsem se probudil, vykonal takové ty obvyklé hygienické záležitosti, slušně se oblékl, posnídal cca pět ručně balených cigaret z tabáku Golden Virginia v domění, že to pomůže uklidnit mé rozjitřené nervy, splnil pár rychlých misí v Gta3 na Ps2 a pln smíšených pocitů jsem očekával taťkův příjezd... Tak tedy, zvonící telefon, indikující příchozí hovor, obsahující stručné souvětí: 'za patnáct minut jsem tam, tak čekej venku'. Oki tak tedy jedem, vstříc světlejším (?!) zítřkům.....

Cesty i silnice v jů-kej (UK) ubíhaj tak rychle, jak jen člověk dokáže vnímat ubíhající krajinu - louka, pole, pasoucí se krávy, louka, pole, pasoucí se krávy... A tak si jedem, já samosebou tak trochu nervózní z veškerého toho očekávání, snažíce se plkat o všem možném, co mě zrovna v tu chvíli napadlo. Družný rozhovor to zrovna nebyl, co Vám budu povídat.
Oki, jsme tu (ne až tam) a nabíráme je, mé budoucí spolubydlící. Tak mě  napadá, když si na to teď vzpomínám, že není dobré dát na první dojem, o tom někdy jindy a o samotě (jelikož by bylo třeba dalšího blogu jen na tohle téma ;-) No a za deset minut jsme na Místě...

Citace jo - "tady je automat na kafe. Je to zadarmo tak si dejte...no co, dejte si ne". (Já sám k sobě: jako by mi to mělo pomoct voe) - konec citace

Takže, je nás tu odhadem asi dvacet, max pětadvacet, bajvok. Já, jedna češka, tři slováci, asi tři poláci, šest angličanů, dva černoši odněkud a plusmínus dalších sedm neidentifikovatelných národností/osob/sorry.... Tzn Induction může začít... Takže ahoj, já jsem Lisa Nějaká a jsem Váš trenér... bla bla bla, bla ba bla.. Popravdě? Nerozuměl jsem ani slovo, neboť tato oblast, zvaná též Potteries (Potter - hrnčíř pzn. autora.-), jest proslulá svým slangem, pro představu, něco jako hot potato in mouth.. Bylo to, jak to jen říct, legračně-spontání, když uprostřed výkladu, nebo spíš výblábolu, začala paní/slečna/těžkourčit, zpívat a tančit. A teď co, smát se, plakat bo nasadit neutrální výraz ? Jestli jsem se za tu dobu tady něčemu naučil, tak rozhodně to, že jestli nerozumíš-minimalizuj oční kontakt, kejvej/směj se/improvizuj ;-)

Po pár úvodních větách, v délce trvání asi dvou hodin, nám milá teta Lisa rozdala testy a moje do té doby dobrá nálada vzala za své... Po přečtení prvních pár otázek a zjištění, že je naprosto chápu, ovšem nevlastním takový skill a slovní zásobu, abych srozumitelně odpověděl, jsem značně znejistěl.. Avšak veškeré mé obavy se rozplynuly v ten okamžik, kdy teta Lisa obrátila stráknu na nástěnce v rohu stojící, na další, kterážto obsahovala veškeré správné odpovědi na zadané otázky. V tuto chvíli autor předpokládá, že byl čtenář alespoň z poloviny tak zbrocen potem, jak on sám v onen osudný den (jinými slovy, teď je TEN vhodný okamžik, kdy otřít čelo kapesníčkem a dolít burbonem colu, ne naopak :-D). Když už ne strachem z neznáma, jenž se mělo dostavit, tak alespoň z událostí teprve neočekávaných... Jako např. odpovědět na pár vět, zdánlivě jednoduchých, bramborovpusových, neboť si teta začala jednoho každého z nás, volat ke svému stolečku. Ne podle abecedy, prostě vpravo u okna začnem and next one and next one... Když přišla na řadu sympatická, blondovlasatá slečna z polska, jsem se na chvilku cítil jak vítěz, jakobych už měl na sobě firemní montérky, jelikož slečna uměla cizojazyčně jen yes and no (a možná i tenkjů) a při každé otázce, které očividně nerozuměla, se jen smála. A to doslova od ucha k uchu... Ale prošla, jak se poté ukázalo.
Oki, tak a jsem na řadě. Nejistota v mých očích musela být vskutku nevídaná. Jak z hororu, znáte to- atmosféra hustá, že by se dala krájet (kapky potu nejen na čele ale i v podpaží). Tak jako tak, vše zbytečně. Když na mě přišla řada a já usedl na stoličku anglopravdy, se mě teta zeptala jen na dvě věci/otázky. Kde bydlím a jak jsem v UK dlouho. Tolik povyku pro nic, řikám si v duchu... Nevermind.

No, abych to trochu zkrátil, po plusmínus třech hodinách, máme indakšn konečně za sebou. Ještě jdeme na menší obchůzku, šatny, recepce, kantýna, místnost zvaná i-net café room a konečně i samotný sklad. Pěkně použitý. Což znamená, že jsem měl o New Looku mnohem, mnohem lepší mínění... Když už bylo po všem, zkrátka když už jsme všichni věděli vše podstatné - kde je kafomat a kde hajzl, nás teta propustila. Tedy až na nás, taťkovu čtyřku. Povidá nám, zítra v šest yes ? A my teda na to, okej tenks :-) No a poněvadž vzhledem k tomu, že v ten okamžik pro mě slovo doma, byla synonymem postel, vzdálená dejme tomu třicet mil, byly moje pocity zhruba stejné, jako pár minut po probuzení. Jak se sakra dostanu zejtra do práce?

V ten den tedy ještě proběhlo i stěhování. Jelikož neoplývám nějak extra velkým hmotným statkem, byl jsem zbalen velmi rychle (nacpat věci do krosny nezabere moc času). Moje nová domovina je teď město zvané Stoke-on-Trent, nebo jak už jsem zmínil, slangově řečeno Potteries. Nejspíš proto, že zdejší oblast je (bo byla) proslulá hrnčířstvím, keramikou a porculánem. Ostatně, když jsme byli v místním muzeu, tak tam neměli snad nic jiného než samé talíře a hrnce. Město vzniklo spojením několika menších měst v jedno. Pokud by chtěl někdo vědět víc, je o něm článek na Wiki. Jen pro zajmavost, narodil se tu Slash, R. Williams a kapitán Titaniku. O Stouku napíšu třeba příště.

Když jsem tak ležel večer v nové posteli, v novém domě a přemýšlel o událostech uplynulého dne, měl jsem takový zvláštnní pocit. Nevím jak to popsat ale bylo to fajn. Pak sem zavřel oči a pokojně usnul...

Sorry za případné chybky a za závorky... Tak teda zas příště, sí jů lejtr mejt..... V.

středa 13. srpna 2014

Anglie 2014 (III) - London calling

Sevas vespolek ;-)

Dlouho jsem nepřidal žádný příspěvek, plís ekskjůz mí. Ten dnešní věnuji K. a J. (oni jistě vědí.-)

Jak už asi tušíte, bude o big city jménem Londýn... Jelikož jsem dostal nabídku od dvou příjemných slečen, jenž zahrnovala nocleh, jak se později ukázalo tak dokonce i s polopenzí a průvodem po městě, rozhodl jsem se ji využít...

Vše začalo (nečekaně) koupí lístku na bus, za směšnou cenu £20 s přestupem v Birminghamu. Ten jsem bohužel neměl možnost blíže poznat, jelikož, jak je údajně tu na ostrovech zvykem, měl náš bus značné zpoždění a na přestup tak zbylo bajvok 15-20 minut. I tak bylo na co koukat... Trošku jsem znejistěl, když jsem viděl kolik mám spolucestujících. Nemusel jsem je počítat aby mi došlo, že se tam nemůžem všici vejít. Pak přijel další bus a mé obavy se rozplynuli po hale jak vlčí mlha. Takže sedím a jedem dál...

Největší zážitek z druhého největšího ostrovního města byla asi hodně, hodně dlouhá ulice, kterou lemovaly obchody. Byli vesměs malé a arabské. Byly jich tři druhy jenž se neustále opakovali: oblečení (takové ty směšně barevné arabské hábity), fastfood (kebab na X způsobů) a ovoce-zelenina. Jediný rozdíl byl ten, že první se jmenoval Ali, druhý Abdul a třetí něco jako Citara... Pořád dokola. Jo a každý desátý krámek bylo halal řeznictví. Jak já nadával omfg (kdo pozná halal ten ví proč).
No nic, dálnice a jedem zase dál. Cesta ubíhala pomalu, mezi poli loukami a mini-lesy kterých tu mají málo, prostě nic co by stálo za zmínku. Jak už jsem psal vejš, autobusové společnosti si se zpožděním asi hlavu příliš nelámou .-) jelikož jsme přijeli plusmínus o půl hoďky později...

Takže konečně jsem tu. Victoria Coach Station je malá a špinavá autobusová stanice. Skoro jak CAN v Pilsnu ;-) První co mi padlo do oka, když nepočítám ty dvě černošky, byl velký český nápis: Vítejte v Londýně!
Tedy vystoupím a jdu do úzké haly najít záchod, vymočit se za půl libry. Dle pokynů si ještě kupuji Oyester card na dopravu po městě. Ind v kiosku má z mojí angličtiny nervy na pochodu, platím a s díky radši jdu. Jelikož měli hostitelky větší zpoždění než já, rozhodl jsem se omrknout dění na ulici před staniční budovou... Po minutě na ulici jsem si okamžitě vzpoměl, jak jsme v devadesátejch letech byli s klukama celý udivený z ženský, co jako jediná na okrese řídila autobus. A v tu chvíli mou tvář rozzářil úsměv... Crazy times...

První definice která mě napadla - urban jungle. Mraveniště. Lidi spěchají sem a tam, loučí se a vítají, smějí se a brečí, mávají na taxíky, jsou nervózní a někteří jsou tak zoufalí že se mě ptají na cestu tam či onam. S úsměvem jim odpovídám sorry, aj dou nou .-)
Děvčata právě dorazili takže lets go za první pamětihodností!

Kde jinde začít turistiku po Londýně než před Buckhinghamským palácem. Proslulé historické sídlo vládců ostrovního království. Na fotkách mi ovšem vždycky připadalo mnohem honosnější. Matně jsem vzpomínal na vše, co jem o tom kdy četl. Jestli je to s vlajkou jako u nás, tak byla Kvín asi doma ale neviděl jsem jí. Ani Čárlse. Asi byli byzy. Možná si dával čaj. Okolí paláce je hezké, sochy a sousoší, něco jako park, velkolepá fontána, hradní stráž ve svých komických čepicích, všudypřítomní turisté a právě probíhající závod žen na kolech.. Dovolím si poznamenat, v Praze máme hezčí hrad .-) Pár fotek a jdem dál...

Next point, Westminsterské opatství, jeho západní chrám a sídlo anglické vlády. Neuvěřitelná, nádherná stavba, před níž se člověk cítí tak malý, při pohledu na ty architektonické unikáty, jakou je třeba velkolepá rozeta na čelní straně chrámu, gotické chrliče a monumentální portály. Tak nějak mi podvědomí vnucovalo myšlenky na chudé dělníky, jejich bídu, na tlusté mnichy, jejich víno a zlatá roucha. A na Robina Hooda, ale to jsme jinde.-) No a samozřejmě nelze nezmínit Big Ben. Myslím že jeho hodiny jdou pozdě. Možná proto jezdí autobusy pozdě. Přilehlý park nabízí široký výhled na řeku Temži a panorama města, na budovy všemožných tvarů, barev, stáří a stavebních slohů, jemuž asi nejvíc dominuje London Eye, ke kterému vedla přes nejbližší most a nábřežní kolonádu i naše cesta.

Velký kolotoč, monstrózní s kabinkami připomínajíci bombóny. Ale popravdě, čekal jsem ho větší, soudě dle fotek z wiki a gůgl ért. Údajně ho pohání motor(y) z naší světuznámé Škodovky. Im not sure. Jen se tak pomalu otáčel, pozvolna, navzdory tomu rychlému tempu, kterým město žije. Lidé stáli velkou frontu aby mohli shlédnout město z jeho vrcholu. Nicméně my jsme ho nenavštívili, ani mě to nijak nelákalo, maybe next time. Další fotky a pokračujem v tripu.

Jestli mě paměť nešálí, tak naše kroky míří, přes všemožně zajmavé ulice a čtvrti, kolem desítek divadel a červených telefoních budek až na proslulé, možná nejznámější náměstí v centru, zvané Trafalgarské, jemuž dominují Nelsonův sloup (ten co se mi nevešel do záběru.-) fontány bo kašny chcete-li  a samozřejmě vznešeně vypadající budova Národní Galerie, s modrou sochou slepice. A holubi. Těch je tam vskutku požehnaně, řekl bych že úměrně turistům a lidé je krmí i přes zákonem nařízený zákaz. Holuby, ne turisty. Penny pro štěstí letí do kašny. Další fotky...next plís...

Potom ještě Soho, proslulá, kdysi dekadentní čtvrť města, tamní Chinatown s nechutnými, vyuzenými mrtvolami zvířat ve výlohách asijských restauračních zařízení. A další a další slavné čtvrti a známé ulice. Obchody, bary a restaurace. Hemžení na ulicích jakoby nebralo konce. Lidi a zase lidi, kam se jen podíváš. Pořád něco nového, neokoukaného. Londýn je vskutku multikulturní metropolí, městem plným protikladů. Staré historické domy naproti proskleným mrakodrapům. Lesknoucí se výlohy a reklamní tabule v kontrastu s všude se povalujícími odpadky. Honosné síně a divadla s trávou a křovím, roztoucím z okapů... Bylo toho dost, too much.. ani si to už všechno nepamatuju. Nějaké pivko na dobrou noc a jedem domů. Teda vlastně na šerhaus...

K večeři veg salát a Carlsberg z plechovky. Pak lóže jak pro Čárlse. Dokonce i přikrývka byla tématická - s motivem britské vlajky :-D A ráno mě čekal vynikající oběd - žampióny s rajčaty. Holky se o mě fakt dobře starali, chvála jim. Byl jsem jako v bavlnce :-)

Druhý den jsme toho už želbohu mnoho nestihli, jelikož jsem trubka a nezabookoval jsem si zpáteční jízdenku včas, musel jsem vlakem o páté, jak příhodné (víc v závěru), navštívili jsme už jen olympyjský stadion a obří bazén, poblíž stojící věž s názvem Orbit a ostatní přilehlé časti tohoto městského obvodu Taky jedno obchodní centrum, snad největší co jsem kdy viděl. Jako malé město v městě. Dokonce jsem tam našel i obchod se zdravou výživou. Zboží a věci, co si jen člověk dokáže představit. A ještě víc. Já si koupil tempeh a sýr Cheezly, best upomínkové suvenýry :-D Pak jsme tam hezky po anglicku zmokli a já dostal první příležitost, použít deštník. Nebyl mi ale moc platný protože jak by řekl Forrest Gump, chvíli mi přišlo, že pršelo i zespoda .-)

Tak tedy závěrem, hele prostě, ten trip byl vela fajnej. Sem tam sprchlo, sem tam svítilo slunce. Chodili jsme tu a tam. Občas jeli busem, tim co jsem jako malej vždycky chtěl jet a sedět nad řidičem, abych dobře viděl na cestu. Hlavně lidi, všechny druhy, velikosti, národy a rasy, arabové, židi, černoši a asiati. Při jednom přesunu jsme byli (poprvé v mém dosavadním životě) v dabldekru oproti černochům v menšině. Hlavně večer, když s setmělo, se ulice proměnili na velkou párty, festival ulice. Bylo slyšet snad všechny řeči světa, dokonce i čeština. Pouliční (potulní?) muzikanti hrající na kytary a bubny, takový ty eko-cyklo-taxíky, dealeři, žebráci a jejich psi.. A ty ženy, co Vám mám povídat, prostě nádhera. Můžu Vám to jen doporučit, za návštěvu Londýn opravdu stojí......

A protože všechno jednou končí, tak i my se vydáváme směrem k Marylebonskému nádraží.

Zpáteční cesta vlakem měla trvat necelé čtyři hodiny. Opět s přestupem v Birminghamu. Jelikož jsem tam měl vystoupit a dojít na jinou zastávku, byl jsem trochu v obavě že zabloudím a tak jsem se dal ve vlaku do řeči s jedním anglickým gentlemanem středního věku. Jel se synem z fotbalu. Ukázalo se, že bydlí ve vedlejším městě, vzdáleném od mého "domácího" jen jednu stanici vlakem. Po krátkém rozhovoru mi povídá: tvoje angličtina není moc dobrá, určitě zabloudíš a zůstaneš tam několik nocí ;-) měl v B. auto a tak mi navrhnul, že mě sveze. Prý mu lidi taky pomáhali tak to chtěl nějak splatit, říkal že pak možná půjde do nebe, nebo jinam .-) S díky jsem jeho nabídku přijal. Cesta rychle ubíhala a my mluvili lámanou angličtinou o všem možném, o mě, o něm a jeho cestách po světě, o autech, o anglii a angličanech, fotbale, španělsku a tak různě... Vyhodil mě na zastávce a popřál mi hodně štěstí. V ten den jsem přestal věřit na náhody....

Loučím se s Vámi slovy pana Ziakopčaníka: slunce v duši ;-)

(Doufám žje vše gramaticky správně, za případné hrubky se autor omlouvá.-)